Obecně platí, že budoucnost člověka určuje prostředí, ve kterém vyrůstal.

 

Ani já nejsem výjimkou. Narozen několik let po Pražském jaru, v dělnické rodině s nedělnickým původem, příbuzní situaci nijak nezlehčovali. Na mojí budoucnost měla největší vliv dvě prostředí. Táta, šikovný řemeslník se strojním vzděláním, pracovitý a čestný, pro mě hodný následování a turistický oddíl, jehož klíčové osobnosti stavěli prospěch jiných nad prospěchem svým. V té době ani nebyla jiná možnost, než absolvovat strojní vzdělání a nastoupit do praxe. Byl jsem k tomu od mala veden a tak mi to nijak nevadilo. První motorku jsem společně s tátou sestavil ve dvanácti letech z náhradních dílů a druhou jsem dal dohromady už sám, hned jak bylo možné získat řidičský průkaz. Po tátovi zručný a pečlivý, po vzorech z turistiky neústupný a neustále toužící se naučit nové věci.

Ale teď k tomu, jak jsme se dostali až sem. Táta myslivec a tak se zbraně nacházeli neustále okolo mě. Každý kluk ví, kde leží. Svoji první zbraň jsem dostal v deseti, vzduchovku Slavia 630, kterou vlastním doposud. Kdykoliv jsem mohl, trénoval jsem střelbu a opečovával svoji vzduchovku. Pak na střední pár soutěží. Následovala sametová revoluce a začal jsem dělat co jsem chtěl – prodávat, nejprve sám, pak jsem to učil svoje lidi. Vše šlo jak obvykle, kariéra, děti rostly, na koníčky nebyl čas a pak přišel klíčový okamžik.

Moment, kdy jsem musel převzít rodinnou památku, dvojku v ráži 16/70, více než 100 let starou brokovnici ve vynikajícím stavu. Zbraně pro mě vždy znamenaly dokonalý výrobek, vyvážený design, kvalitní materiály, přesná strojařina a složité závislosti. Pak už jen párkrát vyrazit na střelnici a úvahy o novém koníčku. Moje druhá zbraň byla nová, ale pak následovalo hledání ideálu. Prošlo mi rukama několik desítek zbraní z druhé ruky, které všechny měli jedno společné, někdo se je pokusil vylepšit a všechny byly vylepšeny tak neodborně, že vyžadovali opravu, aby byly dokonalé, aby se jim vrátily vlastnosti, které zamýšlel výrobce. Puškaři nikde a když tak revolvery a pistole neopravovali. Následoval tedy nákup nástrojů a měsíce studia manuálů, výkresů a zdrojů, zejména na odborných webech v USA, počítání a chápání balistiky, pokusů na polotovarech, broušení a barvení. Výsledkem byla vždy opravená zbraň.

A to je vlastně vše. Prostě se to nedalo vydržet, kolem nikdo kdy by pomohl lidem jako jsem byl já. Protože budování kariéry mi po dvou desetiletích už nedávalo smysl, rozhodl jsem se vrátit k tomu, k čemu jsem byl od mala veden.

A tak mě tu máte, věrného přesné strojařině, připraveného vám pomoci, ochotného dělat věci, do kterých se jiným nechce, takovým způsobem, abych se za svoji práci nemusel stydět.